Logo
0 ks
za 0 Kč
Nákupní košík je prázdný
Potřebujete poradit? Neváhejte nás kontaktovat.
  1. Úvod
  2. Liščí blog
  3. Omalovánka
  4. Proč jsem začala kreslit omalovánku
  • Štítky blogu

Proč jsem začala kreslit omalovánku

Dnes bych ráda napsala více o tom, proč jsem se pustila do kreslení omalovánek, a zároveň promluvila o tom, jak jsem toto téma vnímala já jako dítě.

Popravdě řečeno, jsem nechtěla být holčičkou a v budoucnu ženou. Těch důvodů bylo více. Holčičími zájmy počínaje odporem k nošení sukní šatů a kabelek konče.

Ale jeden z důvodů byl fakt, že žena má děti. Pečuje o ně, kojí a hlavně rodí. Jako dítě jsem se o to moc nezajímala, akorát jsem se jednou s kamarádkou dohadovala, zda miminko vytáhnou z bříška nebo z…. no… všichni víme, odkud 😀. Já byla zastánce bříška a kupodivu, měly jsme pravdu vlastně obě. Ale jinak nám to nikdo moc nevysvětlil. Možná teoreticky bez obrázků ve škole, ale tam jsem obligátně nedávala pozor. Navíc nás nikdo nevaroval, že se to děje v leže na zádech v pozici nemohoucí želvy a všichni na vás budou koukat.

První vizuální vzpomínku jsem měla, jako většina z mé generace, z televize z dokumentárního filmu o porodech. Mohlo mi být tak 11. (Věk těsně před pubertou, naprosto ideální věk na strašení o porodech) V tom dokumentu byla rodící nahá žena, která měla nohy do praku, přidělané v madlech, se zadkem do kopce a děsně tam řvala. Mezi jejíma nohama byl pochopitelně zástup doktorů a sester v rouškách. Vytáhli řvoucí dítě a někdo ho nesl pryč. Pak se v dokumentu vyjadřoval ještě její muž, který mě šokoval poznámkou: "Ona je teď hrozně neatraktivní, protože má tmavé bradavky, ale chtěl jsem to, no..." Bohužel tento vizuální vjem byl prvním, který se ke mně dostal a který toto ovlivnil. Až tehdy jsem začala mít z porodu strach (a myslet si svoje o chlapech).

Co mi tehdy jako dospívající dívce, která teprve hledá svou identitu, vadilo? Vždyť tento obraz pokládáme za naprosto běžný. V knížkách, pohádkách tento obraz +/- je podobný, akorát tam místo řevu jsou usměvavé maminky a doktoři, ale v principu jde o to samé. Někteří dokonce berou tento obraz jako krásný. Šmankote. Co je na tom krásného? Dítě řve, žena řve, otec omdlévá. Ano, přichází nový život… Ale jak?

Tehdy jako teenager jsem byla velmi citlivá na narušení mé intimní zóny. A představa, že jsem (v jakékoli životní situaci) v této poloze, kde na mě koukají cizí lidé, se mi dvakrát nelíbila... Proč já? Proč nejsem chlap?

Narušení intimní zóny mi vadí doteď. Je mi velmi nepříjemné chodit k ženské lékařce a zkousnu to jen proto, že opravdu musím. Tam jiná možnost vážně není. U porodu si také všichni myslíme, že jiná možnost není. Ale ono to jde i bez toho.

Možná je medicínský porod tototo typu vhodný pro rizikovou rodičku, komplikace a tak. Ale i já, jako nemocná, kterou tlačili do císaře jsem rodila sama jen s lehkou asistencí sestry, doktorka jen přihlížela. Nikdo mě nenutil do polohy, kde jsem se necítila dobře. Když to šlo takto u mě, jako u nemocné, proč to nejde u tisíců zdravých žen se zdravým průběhem porodu?

Můj pohled se definitivně změnil před těhotenstvím, kdy jsem se začala zajímat o přirozený porod a zjistila, že nemusím rodit s nohama do praku před obecenstvem, ale třeba v kleče, což považuju za mnohem intimnější pozici, ve které bych se cítila dobře.

Ale o co jde? Stále dětem podsouváme představu onoho nemocničního porodu, kde je v hlavní roli pan doktor, nikoliv žena s dítětem, stále jsou kreslené ve sterilním vykachlíčkovaném pokoji s ostrým operačním světlem. Stále žena leží nezúčastněně na zádech a mezi nohama stojí personál. Možná se postavičky smějí, ale jak děti toto skutečně vnímají?

Skutečným hrdinou je zde lékař, který ženu „zachrání“. Nejspíš předtím, aby přirozeně porodila. Žena není onou hrdinkou. A i když berou lidi „biomatky“ za blázny a extremisty, když jim vadí např., že se záchranářka vyfotí s novorozencem a pošle to na facebook s chlubivým komentářem: „Konečně se to poštěstilo i MNĚ.“ (matka byla kdesi v pozadí na nemocniční lůžku) Není důležitá ta fotka samotná, ale že svou „zásluhu“ na zrodu nového života upřednostnila před zásluhou té ženy samotné.

Tyto věci samozřejmě v pořádku nejsou, oč horší je ta moc podvědomí, kterou působíme na všechny, že záchranář / doktor / sestra je ten pán toho děje. Toto podvědomí podsouváme mužům, ženám, těhotným, seniorům, ale co nejhoršího, podsouváme to i dětem.

A tak, pokud je tento systém špatný, tak tímto způsobem ho předáváme další generaci, která bude znovu trpět narušení intimity nebo separace (nejen od dítěte, ale i od otce potažmo blízké osoby, viz dokument Pět zrození, kde dokonale oddělovali celou rodinu – otec na chodbě, matka na sále, dítě v jiné místnosti)

Posílám pár obrázkových ukázek:

Na tomto obrázku sice není žena s nohama v madlech, ale až na úsměvy postaviček (vyjma dítěte, které samozřejmě pláče) na tom moc pozitivních věcí není. Ono s polohou na zádech to prostě pro dospívající dívku optimistické nebude nikdy. Ještě k tomu pláči. Tolik lidí to pokládá za zdravou reakci novorozence. Pravdou je, že pokud dítě dostane ihned maminka (a neodnášejí jej pryč na ošetření), nepláče. Jen se rozhlíží, hluboce se dívá rodičům do očí. Na tento Daníčkův pohled nikdy nezapomenu. Uměl ho jen v té zlaté hodince po porodu, pak už ne. Když ho vzali na desku vedle mě k ošetření, ihned začal plakat, už když jej zvedli. Dítě po porodu je mnohem více vnímavé, řekla bych, že nejspíš vidí a vnímá věci, které bude vidět a vnímat až mnohem později, proto by s ním mělo být zacházeno citlivěji než kdykoliv jindy. Mnoho lidí si myslí, že dítě po porodu nevnímá a že si to nebude pamatovat, ale není tomu tak. Vnímá naopak více než kdy jindy a paměť? Sice si to sám od sebe nevybaví, ale vzpomínky na porod zůstávají každému v podvědomí, zvlášť, pokud tam došlo k jakémukoli traumatu a dá se k těmto vzpomínkám dostat např. skrze hypnózu, viz knížka: Prvotní otisky a jejich vliv na život člověka od Arthur Janov

Další ukázky:

http://pohadky.6noci.cz/serial/krtkova-dobrodruzstvi-krtecek

(jelikož jsou páni od Krtečka hákliví na autorská práva, radši posílám odkaz, je to hned první obrázek)

Krteček a maminka, určitě většina zná. Přiznám se, že jsem se koukala v těhotenství a musela jsem to vypnout, jak jsem byla zhnusena (hlavně tím, co s Millerovou postavičkou udělali, ale i tím, co se tam dělo vč. Kristellovy exprese, která je zakázaná a prokazatelně škodlivá pro matku i dítě). Naproti tomu jsem viděla na videu přirozený porod trojčat (jedno v KP poloze) a samotný porod mi nedělal vůbec problém. 😀

Další ukázky:

Ten obrázek, který společnost dětem dává je takový, že hlavní slovo má doktor. Bez něj by žena neporodila. Doktor první chytí dítě, vítězoslavně ho zvedne, žena je ta, která to snáší, žena je ta, která trpí bolestmi a leckdy na těch kresbách není ani vidět, jaké emoce prožívá. A sděluje se, že porod musí bolet (viz Krteček a maminka). Dítě pak brečí kvůli separaci, což pokládáme za zdravou reakci. To, co chci já a mnohé jiné ženy změnit, je přesně tento obraz. Aby v hlavní roli byla matka s dítětem. Aby na obrázcích bylo vidět, že dítě patří matce. Lékař nebo sestra jsou v té vedlejší roli, pouze pomáhají, pokud je to třeba. Samozřejmě vím, že dítě musí někdo chytit a ani já ani můj muž bychom si netroufli, ale proč ten obrázek nemůže vypadat takto?

Dítě je v pohodě, nepláče, tatínek objímá svou ženu, a doktorka nebo sestra zpovzdálí pozorují. Když jsem to konzultovala s ženami na skupinách, tak některé navrhovaly vyměnit ženu v pozadí za krb. To sice v plánu nemám, ale těší mě fakt, že to vůbec jde. Teď si představte, jak by to asi šlo u ilustrací, kde sestra / lékař drží novorozence mezi nohama matky. To by ho kamna držet nemohly 😀

Existuje spousty pozitivnějších obrázků, kterými jsem se před porodem snažila naplnit svou mysl…

A myslím, že kdyby mi tehdy místo toho hrůzného dokumentu ukázali něco podobného, neměla bych takový problém. Tyto obrázky se totiž soustředí na vztah dítěte a matky, který v ten moment vznikl, nikoliv na bolest a potupu, kterou to předcházelo.

To, co mě nakonec definitivně utvrdilo v rozhodnutí do omalovánek jít, bylo setkání s jednou asi tříletou holčičkou, která absolutně nechápala, když viděla, že syna kojím. Když jsem jí řekla: „Miminko má hlad, teď papá, přiběhla za mnou nejdřív s flaškou a pak když jsem jí odmítla s tím, že dítě pije s prsíčka, tak přicapkala ještě s jogurtem. 😀 pak jsem v jejím pokojíku našla knížečku o životě miminka, kde bylo dítě jí – obrázek dítěte, jak pije z flašky (ani mu ji nikdo nepřidržoval).  Když jsem pátrala po podobných knihách / pohádkách včetně moderních dílů Krtečka, zjistila jsem asi tolik, že kojení bylo zmíněno pouze v jedné (tato knížka byla jedna z těch alternativních). A v jedné teda bylo kojení u zvířátek. Jinak všude – co dítě papá – no flašku. Co dítě potřebuje? Dudlík a postýlku. Pro ukázku posílám ilustrace jedné z nich.

Nejvíc mě ale dostaly omalovánky Krteček a maminka 😀

U dítěte s flaškou už jsme na to tak nějak zvyklí. Vidíme to pořád, připadá nám to normální. Ale když člověk vidí s flaškou králíka, tak prostě je člověku jasné, že je tam něco blbě 😀

Viz odkaz:

https://www.bulldogshop.cz/detail/2508449/krtecek-a-maminka-omalovanky

(jen chci říct, v Rožnově u babičky jednou umřela králičí samice a zůstalo 8 asi 3týdenných mláďat, ty jsme krmili stříkačkou, tam to jako chápu, i přes tuto zkušenost mi ale ten obrázek připadá fakt divný)

Podobných obrázků je hodně, z těch knížek, které jsem našla, tak jen snad ve dvou bylo zmíněno kojení, ale zbylých asi 90% bylo krmení flaškou.

U porodu se dá ještě pochopit, že ne vždy to dopadne skvěle a nemocniční prostředí stejně nastane např. při císařském řezu. Ale u toho krmení? Proč je stále bráno jako norma krmení umělým mlékem z lahve a kojení je těm dětem ukazováno jako alternativa? Protože nutnost umělého mléka by se teoreticky měla týkat menšiny žen. Pak se nemůžu divit, proč ke mně s malým přiběhne dítě s lahví a dudlíkem, protože si myslí, že jde o jedinou správnou cestu pro něj.

Proto… přemýšlejme nad tím, jaké dáváme dětem vzory. Dítě se učí hrou a to, co se mu bude formou hry předkládat, bude v dospělosti pravděpodobně sám dělat.

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli
Nepropásněte novinky, akce a slevy!
Můžete se kdykoli odhlásit. Zasíláme jednou za 14 dní.
Vytvořeno na Eshop-rychle.czEshop-rychle.cz